Hřbitov jako klidná krajina paměti

JEDNODUCHOST, STŘÍDMOST A VIZUÁLNÍ KLID

Hřbitov je vnímán jako místo paměti, vzpomínání a tichého rozjímání. Návrh proto směřuje k omezení tvarové i výrazové roztříštěnosti náhrobků a vyhýbá se nadbytečné zdobnosti. Důraz je kladen na jednoduchost, střídmost a vizuální klid prostoru.

Takto pojatý prostor umožňuje pozůstalým soustředit se na vlastní vzpomínky a osobní prožitek. Pozornost není odváděna k formální okázalosti jednotlivých hrobů, ale zůstává u toho podstatného – u tiché památky na zesnulé.

SDÍLENÉ MÍSTO PRO VZPOMÍNÁNÍ

Navržené pietní místo je tvořeno trojicí vertikálních kamenných stél nepravidelného půdorysu, které jsou do prostoru umístěny v těsné vzájemné blízkosti tak, aby vytvářely komorní a soustředěný prostor ticha. Tři kameny společně formují jednoduchý, avšak silný symbolický celek, který je možné číst jako obraz rodiny – matky, otce a dítěte. Zároveň tato trojice volně odkazuje k archetypálnímu motivu Svaté trojice.

NOVÝ ZPŮSOB POHŘBÍVÁNÍ

Hrobová místa jsou řešena formou ukládání ostatků do ekologicky rozložitelných uren, které jsou umístěny pod kamenné desky zasazené do travnaté plochy. Pod jeden hrobový kámen jsou ukládány dvě urny. Kamenné desky jsou situovány podél hřbitovní zdi, čímž zůstává prostor v bezprostředním okolí kostela otevřený a přehledný.

Albrechtice nad Vltavou jsou půvabnou jihočeskou vesnicí s unikátní památkou kostela Sv. Petra a Pavla a kapličkového hřbitova. Revitalizace návsi respektuje původní principy a tradice urbanistického utváření venkovských center.

Náves je ústředním a nejdůležitějším komunikačním prostorem obce. Jihočeská vesnice je v urbanismu a architektuře lidového stavitelství unikátní fenomén. Tuto skutečnost návrh plně respektuje a dále rozvíjí. V historii prostor návsi plnil důležité společenské, kulturní a hospodářské funkce. Návrh si bere za cíl na tento princip navázat a vytváří bezpečné prostředí pro konání různých událostí. Variabilita místa je naznačena na proložených schématech a však náves nabízí řadu dalšího využití. Do historických urbanistických souvislostí jsou vloženy nové prvky, které působí přirozeně a posilují lyriku místa.

Odkaz Miloše Formana je tak velký, že jedinou formou, která ho může pojmout, je nekonečná smyčka.

SPOJENÍ MÍSTA S PAMÁTKOU

Odkaz Miloše Formana je tak velký, že jedinou formou, která ho může pojmout, je nekonečná smyčka s dvojjedinou plochou připomínající jeho život a dílo a zároveň poskytující prostor pro jejich průnik s odrazem všedního života velikánova rodiště.

Objekt smyčky se díky okrajové perforaci stává ikonickým a rozeznatelným. Na první pohled - film. Na filmových políčcích smyčky se zrcadlí vždy jedinečná kombinace kolemjdoucích, parku, oblohy … proměnlivost a stálost života na maloměstě.

Geometrie filmového pásu tvoří paradoxní objekt, který je sice trojrozměrný, má však jen jednu jedinou stranu (rub a líc na sebe navzájem navazují, jedno přechází v druhé; má tedy ve skutečnosti jen líc, resp. jen rub) a jednu souvislou hranu (vedoucí po obou stranách pásky).* Umožňuje paralelní rozvinutí dvou obsahových linek:

A/ životopisných údajů Miloše Formana

B/ filmových replik

Kříž na hoře Karmel

KDE SE ZEMĚ DOTÝKÁ NEBE

Zahrady jsou součástí krajiny, které člověk od nepaměti přetváří pro své vlastní blaho. Klášterní zahrady však nesou tíhu srovnávání s rajskou zahradou, matkou všech zahrad – nositelkou krásy, lásky, míru, ale také vyhnání.

Klášterní zahrada na Fortně slouží potřebám kláštera bosých karmelitánů. Je to otevřené místo, které nabízí duchovní a vzdělávací programy i možnost klidného pobytu. Zde se po staletí prolíná horizontální hmota země s vertikálou ducha.

Kompozice rajského dvora vychází ze znaku řádu bosých karmelitánů – kříže na Hoře Karmel a tří hvězd. Kříž je do zahrady vtisknut jako jednoduchá matrice, tvořená řezanou pískovcovou dlažbou o rozměrech 850 × 850 mm. Svislé břevno symbolicky vychází z Hory Karmel v Izraeli, odkud karmelitánský řád pochází, a připomíná jeho kořeny. Horizontální břevno propojuje východní a západní část kláštera.

Nejkrásnější vyhlídka na Moravské Budějovice.

HEŘMANSKÝ KOPEC – SETKÁVÁNÍ NAD MĚSTEM

Návrh přistupuje k prostoru Heřmanského kopce citlivě a pracuje především s drobnými zásahy, které podporují jeho přirozený charakter. Do krajiny jsou vloženy jednoduché prvky, jež místo znovu otevírají pro každodenní využívání i pro setkávání místní komunity.

Dubové lavice, přírodní amfiteátr a ohniště vytvářejí základní zázemí pro menší společenské akce, neformální setkávání nebo odpočinek při vycházce. Nové prvky respektují charakter kopce a nechávají vyniknout jeho hlavní kvalitu – otevřený prostor s výhledem do krajiny i na město.

Návrh tak nenápadnými prostředky podporuje postupné oživení tohoto místa a navazuje na iniciativy místních obyvatel, kteří se dlouhodobě podílejí na jeho proměně.

Společně za „vzkříšením“ paměti místa.

KDE JSI? NA CESTĚ.

Na symbolickou otázku: Kde jsi? odpovídáme: Na cestě. A tak i náš návrh je víc průvodcem či (mentální) mapou rozvíjenou na třech základních principech – komunikace, konektivita a kreativita. Míříme za smělou vizí novodobého Edenu, místa, které bude oslavovat život ve všech jeho podobách a fázích, soustředíme se však primárně na proměnu bývalého hřbitova v zahradu rozjímání. Otvíráme prostor za zamčenou brankou, ale nehodláme mu vzít jeho tajemství. Zveme všechny k účasti, hledáme však spíš aktéry než publikum. Neohromujeme designem a architekturou, ale komponujeme, remixujeme, znovu objevujeme. Podněcujeme představivost, překvapujeme tam, kde je k tomu příležitost. Respektujeme přírodu, nepoučujeme jí, jaká má být.

Cestu k novým rituálům piety a posledního rozloučení dláždíme jazykem kultury. Vymezujeme prázdný „sakrální“ prostor jako nástroj, k jehož použití je každý zván, ale nikdo není nucen. Opíráme se o energii a nápady další lidí, komunikujeme, spolupracujeme a sdílíme. S nadsázkou říkáme, že navrhujeme „cloudový hřbitov“, kde vzpomínáme na své zemřelé, ať už jejich ostatky spočívají kdekoliv.

Vidíme příležitost v každé z fází rozvoje místa, ale to neznamená, že musíme nutně zvednout každou rukavici. Jsme připraveni měnit své plány a východiska, nabízíme proces, ne výsledek. Ostatně na pouti k „nekonečnu“ je cílem samotná cesta...

ETAPA 1

Fáze odhalování tajemství místa bývalého hřbitova. Přichází první návštěvníci a stávají se spolutvůrci budoucí podoby místa.

Dočasnost jako příležitost

PAMĚTNÍK NEREALIZOVANÝCH VIZÍ

Instalace Soch domů v prostoru Pod Slovany představuje nejen smysluplné využití zanedbaného území, ale i symbolické vyrovnání s nedokončenou etapou architektonického rozvoje města. Projekt oživuje místo, které je samo pamětníkem nerealizovaných vizí — jak z doby první republiky, tak socialismu — a skrze umění znovuotevírá otázku hodnoty, paměti a identity městského prostoru. Dává městu šanci číst vlastní historii skrze nový kulturní rámec. Zároveň tím navazuje na spontánní užívání místa místními obyvateli, zejména pejskaři, kteří si prostor v průběhu let přirozeně přivlastnili jako jednu z posledních volně přístupných částí městské krajiny v této části Prahy.

Záměrem návrhu je maximálně využít stávající významové vrstvy místa a nabídnout prostor, který bude přehledný, přístupný a přívětivý pro různé uživatele. Nová pěší síť je navržena jako kombinace mlatových cest, šlapáků s drobnou frakcí a pobytových tras. Ty umožní pohodlný průchod napříč prostorem včetně přístupu s kočárkem nebo se psy.

Samotné sochy jsou dle přání autora umístěny tak, aby jejich pata byla skryta v drobné zeleni a působila jako přirozená součást terénu. Jejich rozmístění zároveň respektuje reálný terén a svažitost místa, ve kterých byly původní nebo plánované stavby zasazeny – ať už jako citace, nebo prostorová reminiscence.

Kvalita městského prostoru se neodvíjí jen od jeho vzhledu, ale především od jeho propojení s ostatními částmi města a způsobu, jakým podporuje lidské aktivity.

Dolní park Moravských Budějovicích je významným veřejným prostorem historickou hodnotou, krajinářským potenciálem centrální polohou ve městě. Po desetiletí slouží jako místo pro rekreaci, procházky kulturní akce.

Návrh parku vychází z původní historické kompozice založené na pohledových osách, symetrii a malebném vedení cest. Tyto principy nejsou mechanicky obnovovány, ale citlivě reinterpretovány současným jazykem. Vzniká tak prostor, který respektuje své dědictví a zároveň přirozeně reaguje na potřeby dnešního města.

Dolní park a přilehlé letní kino společně vytvářejí pestrou mozaiku atmosfér – od klidných pobytových ploch až po živá veřejná prostranství. Právě tato rozmanitost je chápána jako kvalita, která propojuje jednotlivé části v čitelný a otevřený celek s dostatkem volnosti pro různorodé využití.

Park je členěn do tří hlavních částí, přičemž hlavní západo-východní osa zůstává nosným prvkem celé kompozice. Nově navržený ovál vychází z původních radiálních forem a vytváří dvě výrazná těžiště. Severní, rozlehlejší travnatá plocha slouží jako multifunkční prostor pro setkávání a společné aktivity, zatímco jižní, komornější kruhová část je věnována dětem – místu hry, objevování a bezpečného pohybu. Park je tak vnímán jako soudržný, přehledný a živý veřejný prostor.

Paměť jako součást živého prostoru

Prostor je založen na jednoduchém a dobře čitelném principu. Volnější parkový rámec doplňuje soustředěnější středová plocha, která dává místu klid, řád a jasný charakter. Návrh pracuje s kontrastem otevřeného trávníku, stromového patra, měkčích křivek cest a výraznějšího centrálního motivu.

Důležitou součástí návrhu je práce se stávajícími i nově doplněnými pamětními body. Ty nejsou chápány jako solitérní objekty rozmístěné vedle sebe, ale jako součást jedné prostorové dramaturgie. Jednotlivé připomínky, stopy a památníky se propisují do cest, průhledů, pobytových míst i celkové kompozice parku tak, aby vytvářely čitelné, ale nepřehnané pole významů.

Navrhujeme OSTROV jako zelenou oázu uprostřed ruchu zaneprázdněnosti a chaosu.

Navrhujeme OSTROV jako zelenou oázu uprostřed ruchu zaneprázdněnosti a chaosu. Místo, kde se historie setkává se současností. Ostrov respektuje předpokládanou stopu historického hradu. Je parafrází jeho minulé hranice. Zelený ostrov propojuje náměstí a jeho vnitřní prostory. Navrhuje multifunkční prostory s lapidáriem, kde jsou ukryty historické pozůstatky hradu a kvalitní veřejný prostor. V minulosti byl hrad usazen v divoké krajině. V současné době již tato hierarchie není možná navrátit. Navrhujeme tento vztah inverzně obrátit a usadit přírodu dovnitř hradeb jako souvislý systém městské zeleně.

Les jako metafora společenství.

Místo paměti

Místo romského tábora v Letech u Písku je spojeno s temnou minulostí. Protektorátní, tzv. cikánský tábor (1942 až 1943) sloužil ke shromažďování převážně českých Romů a Sintů před deportací do koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz.

V táboře byly vězněny celé rodiny včetně malých dětí. Celkem jím prošlo přes 1300 osob, nejméně 335 jich zde zahynulo. Většina obětí byla pohřbena nedaleko tábora na provizorním pohřebišti. Po posledním transportu byl tábor srovnán se zemí a vypálen.

V době normalizace zde byl vybudován velkokapacitní vepřín. Celkem třináct hal realizovaných ve třech etapách (1972, 1978 a 1985) pojmulo až třináct tisíc prasat.

V květnu 1995 Václav Havel slavnostně odhalil pomník obětem tábora od sochaře Zdeňka Hůly na místě předpokládaného pohřebiště.

V roce 2018 vykoupil areál stát a svěřil jej do správy Muzea romské kultury. V následujícím roce byla vyhlášena architektonická soutěž na řešení památníku.

Město „očima“ rostlin a živočichů

PRAHA JAKO EKOSYSTÉM

Planeta Praha vypráví o pražské přírodě jinak, než jsme zvyklí. Vykresluje příběhy ze špinavých dvorků, počůraných nároží a křoví na sídlišti spíše než z Divoké Šárky či Prokopského údolí. Pozoruje město „očima“ rostlin a živočichů: jak vnímají chodníky, pukliny v omítce, nádražní peróny nebo pouliční lampy? Jak využívají prostředí, které si lidé vystavěli pro sebe? Kolik „obyvatel“ vlastně Praha má?

SVOBODU SUKCESII!

V opuštěném kusu města přestává člověk vnucovat krajině svoji estetiku. Teď všichni proti všem, bez otravného pižlání a prosekávání. Darwin by měl radost, protože vyhrávají ostřejší lokte a silnější tělo. Žádná symbióza nebo spolupráce, rostliny držené do té doby hezky na vodítku, sestřihávané a často i přihnojované, jsou ponechány napospas vagabundům, invazní chásce a protřelým klonálníkům. To je výzva poměřit síly napříč geografickými regiony celé severní polokoule a ukázat, jak vypadá městský „multi-kulti“ klimax. Nebo nakonec přes všechna úskalí zvítězí domácí krajina?

Některé rostliny už mají náskok – tis, ač notně pocuchán, může znovu opanovat tmavý kout u zdi. Fyzická destrukce mu rozhodně po chuti není, ale v suťových lesích, kde obvykle roste, k ní dochází také pádem skalních bloků. Větší problémy bude mít světlomilná juka vláknitá, která také patří k původním obyvatelům atria. Až dvorek pořádně zaroste, bude v temném podrostu přežívat jen stěží. Nízké stromy – bříza a pajasan – osidlují drobné městské apokalypsy prakticky okamžitě, jelikož je jejich semenný déšť téměř všudypřítomný. Oba jsou velmi světlomilné, bříza je ovšem otužilejší a přichází z okraje města, zatímco pajasany jsou sígři z dvorků přehřátého centra. Poměrně rychle také přilétá motýlí keř, komule, kterému vyhovuje krytá poloha bezvětrného nádvoří. Třtina křovištní, vyhlášený stalker ruderálů, musí také přiložit svou ruku k dílu a křídlatka japonská se pokouší vše přikrýt masivní vrstvou nerozložené biomasy.

Sukcesní procesy, tento bizarní hektický souboj tlustých proti tenkým, baňatých proti podlouhlým, můžeme sledovat v atriu v přímém přenosu. Jako kontrast k výše řečenému lze v atriu najít i jednoleté a dvouleté druhy usídlené na otevřených mladých stanovištích a také některé geofyty. Ty se pozdně sukcesnímu hladu vyhýbají extrémně brzkým nebo pozdním kvetením, barevnými a vonnými květy, které lákají časné opylovače, a masivními cibulemi, ve kterých si skladují živiny pro další časný start.

Jak slepice po flusu! Ale do klimaxového nebe se jich dostane jen pár, a i tento ráj pak bude v daleké budoucnosti jistě narušen nějakou masivní disturbancí – například pořádným požárem nebo finálním kolapsem konstrukce emauzských kostek.

Takže vstupte a svobodu sukcesi!

J. A. Šturma

Stůl pro míček, který létá sem a tam, dokud nespadne.

Outdoorový pingpongový stůl, který obstojí kdekoliv. Základem je masivní ocelová konstrukce. Protikorozní ochranu zajišťují vrstvy zinku a práškového vypalovacího laku. Hrací deska je z vysokotlakého laminátu, snese tak i nesportovní chování….

autoři: Jan Sulzer a Daniel Golík

výrobce: Egoé

Malý krok k velkým změnám.

MÍSTO SETKÁVÁNÍ POD KORUNAMI TŘEŠNÍ

Návrh se zaměřuje na vytvoření živého zeleného prostoru, který nabídne více než jen místo pro krátkodobý odpočinek. Ambicí je vytvořit příjemné prostředí pro setkávání, pobyt i každodenní průchod územím. Centrální část prostoru je navržena jako místo k zastavení a setkávání. Dominantním prvkem je skupina pěti okrasných třešní, jejichž koruny vytvářejí přirozený stinný baldachýn a příjemné mikroklima pro pobyt. Prostor doplňuje nová cestní síť, která vychází z přirozených směrů pohybu a pomáhá místo přehledně propojit s okolím.

Příležitost nově interpretovat význam místa.

DIALOG PAMĚTI A SPRAVEDLNOSTI

Areál bývalého soudu a věznice nese vzpomínky na totalitní 50. léta a utrpení vězňů. Připravovaná obnova přináší příležitost nově interpretovat význam tohoto místa. Vytvořit novou identitu celého objektu a stát se moderní demokratickou institucí s historickou pamětí.

Pro návrh byl určující vztah dvou odlišných funkcí – muzea a budovy soudu. Muzeum připomíná jednu z nejtemnějších etap totalitního režimu a uchovává historickou paměť celého areálu. Nová budova soudu naopak představuje instituci současného demokratického státu, která nahrazuje někdejší strach principem spravedlnosti.

Návrh proto usiluje o citlivé soužití obou těchto světů. Provoz soudu zůstává klidný a nerušený, zatímco přítomnost historie je zde přítomna spíše nenápadně. Zaměstnanci i návštěvníci soudu jsou s příběhem místa konfrontováni pouze decentním způsobem, který nenarušuje jejich každodenní fungování.

Návštěvník muzea naopak vstupuje do prostoru, kde je historický příběh postupně odkrýván. Expozice je vedena venkovním prostorem mezi zdí a linií trvalkového záhonu. Instalace se nachází ve druhém prostorovém plánu a návštěvník ji během cesty postupně objevuje.

Tato cesta vrcholí ve vnitřním dvoře, který je navržen jako místo tiché kontemplace a piety. Nabízí prostor k zastavení a umožňuje, aby zde dozněly emoce a myšlenky vyvolané setkáním s historií.

PĚT DVORŮ

Hlavní architektonickou podstatou areálu je palác za zdí. Svým složitým půdorysem vytváří množství dvorů s různou proporcí a orientací vůči světovým stranám s vzájemným vztahem k centru města. V současnosti je areál hluchým místem bez zapojení do organismu města. Půdorys budovy vymezil pět dvorů, každý má své určení.

Muzejní a justiční dvůr jsou určeny široké veřejnosti. Centrálním prvkem každého z dvorů je zapuštěný pobytový trávník, který poskytuje prostor pro různé druhy aktivit. Podél zdi je navržené lipové stromořadí s podsadbou trvalkových záhonů. Před budovou soudu jsou umístěny stožáry pro státní vlajku a vlajku evropské unie a pomáhají tak identifikaci soudního dvoru.

Vnitřní pietní dvůr využívá expozice muzea. Dvůr je komponován dvěma prvky – kamenným štěrkem a nově vysázenými stromy. Štěrk zobrazuje dvůr ve své syrovosti, konfrontuje návštěvníka s tragédií místa, odráží zvuky kroků a posiluje tak dramatickou atmosféru místa původní věznice a popraviště.

Do štěrku jsou vysázené řady Slivoní okrasných (Prunus incisa Umineko) jako památka na popravené a mučené vězně a zároveň jako symbol naděje, pokračování života a aktu smíření. Vysoko nasazený kmen a útlá silueta stromu umožňuje průhledy dvorem do oken budov a nahoru k nebi. Pohled z oken kanceláří soudců a chodeb směřuje do korun stromů a ty zahalují těžký osud novou vrstvou ševelícího listí.

Probační dvůr je orientován k centru města a plní funkci předprostoru okresnímu státnímu zastupitelství a mediační a probační službě.

Služební dvůr slouží pro příjezd justiční stráže a zázemí soudu a chráněné prostředí pro eskortu vězněných. Vjezd vede z jižní strany přes stávající parkoviště, kde uvažujeme s reorganizací parkovacích stání.

Řešené území se nachází ve městě Žacléř mezi ulicemi J. A. Komenského, Josefa Jaroshe a B. Němcové. V současnosti jde o několik nesourodých městských ploch v neuspokojivém stavu. Povrchy cest i zeleň jsou značně zanedbané a lokalita téměř postrádá mobiliář. Významným problémem je vysoká dopravní zátěž, která vede ke kolizím a omezuje využití prostoru pro jiné funkce. Chybějící jasná definice veřejných prostranství způsobuje, že se různé funkce navzájem prolínají, což oslabuje kvalitu veřejného prostoru ve prospěch automobilové dopravy.